Jak si ulovit sponzora aneb drž hubu a plať!

Po epických zkušenostech z  fitness průmyslu jsem si řekl, že ze sebe potřebuji vysypat některé zážitky. Nebudu předstírat, že je toho občas fakt moc. Dlouhodobě se to nedá držet v sobě. Bohužel toho absurdna a ne vždy komického tu máme v tom českém rybníku tolik, že by to vydalo na celou knihu... Ale nebojte, ničím depresivním vás zatěžovat nebudu. Toho je všude kolem více než dost. A co že mě k tomu opravňuje, proč by jste to vůbec měli číst? Nevím... třeba fakt, že se v tomto průmyslu pohybuji již od roku 1997 a za tu dobu jsem se potkal snad s každým, kdo u nás něco znamenal: závodníci, činovníci, trenéři, podnikatelé, majitelé značek, lidmi v zákulisí.


Tak tedy:
Jednoho dne jsem se probudil a byl ze mě bohatý majitel firmy, distribuující známé fitness značky výživy, zaměstnávající lidi, pronajímající si stovky metrů kanceláří, skladů a kamenných obchodů. Stalo se to tak nějak ze dne na den, ani jsem si toho nevšimnul. Jako každému úspěšnému majiteli firmy, i mě chodili stovky pracovních emalů denně, ale znáte to – nic velkého, samé banality a rozinky na dortu.  Copak bych mohl mít starosti a nějakou vážnou práci? Vůbec. Řeším jen jestli poletím na ten či onen veletrh a jestli náhodou nechci sám na nějakém vystavovat, kterého z majitelů značek teď navštívím nebo jaké další auto si na firmu koupím apod.


K těmto všem parádním mailům mi chodí i různé nabídky spolupráce. Ano, jsem prostě úspěšný a tak mi chodí téměř denně. Ať už přes Facebook, Instagram nebo prostě do některého z našich mailů. Jsou to krásné maily, je potěcha je číst. Jen občas přemýšlím, zda na některé (mnohé) jde vůbec odpovědět. Ale co, jsem slušně vychovaný člověk, odpovědět je slušnost. Přiznám se, že nejraději mám ty, ve kterých se „super star atlet“ ani nepředstaví a ani nepodepíše, takže vlastně od začátku do konce nevím jak se jmenuje. Mám je rád, jsou to takové prosté duše, které jsou zvyklé všude něco dostat, když se zeptají a vlastně člověk ani neví, že je má. Ono mít sponzora a přitom nic nebýt je dnes tak trochu fenomén v silových sportech.

Superman vs. sponsorship
Instagram se 300 folowery je přece ten nejvyšší čas vzít rozum do hrsti a rozeslat hromadné emaily všem velkým obchodům a výrobcům, protože co kdyby... A nejlépe, když je dá všechny do kopie, aby nemusel email posílat víckrát. To je úplně žůžo.


Existují ale i výjímky. Píše například pán, že je skvělý crossfiter, známý, uznávaný s velkými ambicemi být ještě lepší, známější a ještě uznávanější. Ego z textu jen teče. No nic, tak to zkusíme. Evidentně se sociálními sítěmi pracuje, vyjadřuje se taky k věci. To by třeba mohlo fungovat. Ale ejhle. Po měsíci jako když utne. Ticho. Kromě kamarádů z gymu a pár fotek s rodinou nic. A co přijde? Ano. Přijde můj dotaz. Vytrhnu se ze svého růžového obláčku a zeptám se, co se děje. Většinou jsem ale spražen dřív, než se nadechnu. „Já jsme slyšel...  Můj dobrý kamarád mi říkal, že jste ... Všude jsem dal přece hastag... Já mám jiné starosti než... Jsem teď na dovolené...  Nejsem cvičená opice... a bla bla bla“. No co na to říct.


Vzpomínám si na svá dětská léta, když jsem chodil s brekem za maminkou, když mi kluci sebrali hračky, nebo mi nasypali písek do vlasů. Tenkrát jsem hodně prožíval dětské křivdy, že si můj kamarád vybral na hraní někoho jiného a nebo, že mi neulomil kousek čokolády, kterou si přinesl. V tomto mikrosvětě mezi talířem polívky od mámy a pískovištěm jsem slýchával hodně vymyšlených pohádek svých vrstevníků : o tatínkovi co je Mistr světa v karate, o tajných zbraních ve sklepě a o velkém bohatsví, které se skrývá na zahradě v kůlně. Trochu mi to evokuje tyto situace, kdy se čeká, že budu nějak reagovat a nebo budu obdivně přikyvovat tak jako tehdy


Jsem trouba, dodnes si myslím, že by sportovec, který dostává sponzoring měl plnit to, za co sponzoring dostává. Moje najivita nezná konce, protože si říkám, že když za to vlastně dostává zaplaceno, není to zadarmo. Ale jsem neustále vracen do reality, a jsem za to vděčný. Ono řvát na sponzora je prostě už takový kolorit. Nadávat mu za zády a nebo i napřímo je přece ta nejlepší cesta, jak se svým „troubou“ vycházet.  Ego, kterého se přitom dotýkám je přece to nejcenější, co sportovec má a není možné mu vůbec cokoli říct natož mu cokoli vytknout. Jsem pouhý červ, který „zneužívá“ tuto ikonu sportu ke svým nízkým potřebám. Jsem o to ničemnější, že nesleduji každý jeho sportovní a životní krok, že netuším, kdy jsou jeho vysněné závody, kdy je vrchol jeho sezony ani kdy se platí jeho členské poplatky. Jsem prostě hloupoučký osel, co si neváží toho, co má.


To si nemyslete, jsem rád, že za to „nic“ co někteří dělají, můžu zaplatit, protože jsem úspěšný a bohatý a už nemusím dělat nic, abych byl stále takto úspěšný a bohatý. Sponzoring stejně dostávám od výrobců, „určitě to neplatím ze své kapsy“, takže mě to vůbec nic nestojí. Být tváří nějaké značky je totiž strašná dřina a nejde ji dělat moc dlouho. Musím být trpělivý a jednou za čas se nějaká ta fotka třeba objeví...


Do té doby si budu vybírat další „super talent“, aby na mě mohl být taky hnusnej. Jsem totiž masochysta.

..............................................


Nyní bych v závěru chtěl zcela bez nadsázky poděkovat „těm druhým“, kteří spolu se mnou pomáhají tlačit tuto káru, skromě a pracovitě den za dnem zviditelňují naše značky a jejich produkty. Všem těm, kteří na sobě makají a kromě toho odvádí skvělou práci i pro své další sponzory. Děkuji i za to, že umějí lidsky komunikovat, že rozumí tomu, že nemůžu znát jejich potřeby, aniž by mi o nich řekli, že večery a víkendy patří rodině a nikoliv jejich potřebám, že sami od sebe občas zavolají a zeptají se, jak se mám. Že zůstali lidmi a nestali se z nich arogantní sebestřední pitomci s pár medajlemi.


Autor: Mgr.David Alex Skoumal

Fotky: vlastní autorské fotky / Pixabay.com