PREMIUM: dlouhodobý svalový růst a chemie vol.I
The Barbell and the Business of Life

Úvod do problematiky dlouhodobé stimulace růstu

…záměna slova v názvu  biografie jednoho z nejbohatších lidí světa a úspěšného investora Warrena Buffetta (The Snowball Warren Buffet: and the Business of Life)  dává podnět k tématu tohoto článku. Tím je dlouhodobé plánování v kulturistice od úplných začátků až po to nejvyšší úroveň a zohlednění času a posloupnosti různých faktorů v dosahování vrcholné výkonnosti. Pro jednodušší uchopení se budeme zabývat hlouběji jen tréninkem a reakcí a adaptací organismu na zátěž, a i tak to bude složité až až. Strava a suplementace hrají také svou nedílnou roli, ale budou zmíněny jen okrajově. Svůj prostor dostanou také anabolické látky (endogenní i exogenní), protože jejich význam při adaptaci organismu na trénink a dopad na regeneraci a růst, nelze z výkonnostních důvodů ignorovat a naopak pomohou spoustu věcí pochopit lépe, protože působí jako spouštěč a zvýrazňovač biochemických reakcí, ke kterým v organismu dochází. K tomu však v případě exogenního příjmu nastává prostor až v pokročilé fázi a po předchozím vyhodnocení rizik a přínosů. Faktem totiž je, že exogenně podávané anabolické látky jsou ve většině případů jen modifikované formy přirozených hormonů či peptidů, které si tělo produkuje samo. Jejich podání v exogenní formě má potom samozřejmě na organismus mnohem dramatičtější vliv v obou směrech – pozitivním i negativním. Samotný článek by se dal pojmout i na úrovni endogenní produkce, ale pro lepší pochopení dále uváděných postupů se jeví zohlednění možného exogenního příjmu, jako více vypovídající o významu dlouhodobého plánování.

Název článku není nahodilý a podtrhuje můj přístup ke kulturistice, kterou považuji za jeden z nejkomplexnější sportů, a to především díky jejímu propojení velkého počtu oblastí, které musí sportovec nebo osoby, které mu poskytují informační zázemí, brát v úvahu při dosahování výkonnostních pokroků. Tělo je totiž extrémně komplexní organismus, kde většina procesů je předem geneticky kódovaných a každý kulturista se musí pohybovat v rámci jemu daných mantinelů, případně je později posunout požadovaným směrem. Ale vliv genetiky nelze nikdy ignorovat. Pokud to tam je, tak to tam je, a když ne, tak se lze dostat jen na určitou úroveň, a to i za předpokladu použití toho nejúžasnějšího arzenálu chemických zbraní, co si jen člověk dokáže představit.

"Sem kulturista chci velký bicepsy "

Ale pojďme na to od začátku a tím je samotné rozhodnutí věnovat se tréninku, posilování, kulturistice. V dnešní době je to obvykle rozhodnutí samotného jedince, bez předchozího vyhodnocení jakýchkoli daností pro tento sport, který přijde do posilovny a začne cvičit. K tomu dojde obvykle v nízkém věku a absolutně bez dostatečného informačního zázemí a nikoho jeho snažení nezajímá. Ani on sám nemá představu, co kulturistika vůbec obnáší. A tak cvičí, v lepším případě si hlídá stravu. A tady začíná obrovský problém a nesoulad v porovnání s většinou sportů. Chybí základní vedení od samého začátku a mladý adept kulturistiky se plácá ve svém snažení, obklopený informačním chaosem. Zatímco v ostatních sportech, kde už od mládežnických kategorií fungují trenéři, kteří regulují vývoj a pokroky a v případě talentovaného sportovce vše směřují k dlouhodobému růstu a maximalizaci výkonnosti, u kulturistiky se z kluka musí vyklubat svépomocí postava, které si někdo všimne a uspěje dejme tomu na závodech, nebo on sám musí někoho oslovit, ale už může být zbytečně pozdě. Svalový růst jakožto adaptace na trénink je totiž extrémně komplexní proces s mnoha fázemi, které na sebe musí postupně navazovat, a i v dalším tréninku musí být aplikovány ve správném pořadí a se správným záměrem. Bohužel trénink většiny mladých kulturistů je dnes jen nahodilý proces bez zohlednění základních biochemických procesů, které nelze dlouhodobě ignorovat.

Problém je, že když někdo začne posilovat, je to obvykle proto, že se mu líbí velký biceps a na sval pohlíží z této perspektivy – tj. narvaného rukávu. Jenže organismus nereaguje na trénink na úrovni bicepsu ani jednotlivé hlavy svalu, ale na úrovni svalové buňky, a i zde je potřeba jít ještě do větší hloubky a zajímat se o procesy uvnitř buňky (buněčné jádro, DNA a buněčné organely, produkce ATP), na buněčné membráně (receptory) nebo v jejím bezprostředním okolí – tj. brát v úvahu satelitní buňky a extracelulární matrix. A o tomhle většina lidí, kteří se dotknou činky, nemají v době svých začátků ani ponětí a někteří z nich ani poté, co s tréninkem skončí. Přitom se jedná o základní předpoklad úspěšné aplikace tréninkových plánů a navazující „suplementace“. Bohužel celá problematika je tak komplexní, že prostě není v kapacitě mladého kluka si vše dát dohromady.

Stejně jako Warren Buffett dosáhl svého ohromného majetku díky dlouhodobým investicím a jasné strategii, stejný princip lze využít i z perspektivy kulturistky. I když se ozývají názory, že hlavní je zvednout činku a všechno v kulturistice již bylo vymyšleno, s pokračujícím vzděláváním se v této oblasti zastávám dlouhodobě odlišný názor. Soutěžní kulturistika na vysoké amatérské či profesionální úrovni je tak komplexní, že se z tohoto sportu stává mezigenerační disciplína, kde na jedné straně stojí sportovec a na druhé musí stát někdo, kdo se o něj dlouhodobě stará a dbá o jeho výkonnostní růst s využitím dlouhodobě kumulovaných znalostí a zkušeností. Jenže k této situaci nikdy nedojde a mezi začátkem tréninku a sofistikovanějším přístupem je minimálně zpočátku spousta času a talentu promrháno hledáním cesty kudy kam. Kulturistický trénink není sprint, ale běh na dlouhou trať. Vybudovat postavu na vysoké úrovni trvá roky, ale tam bohužel časová perspektiva mladého posilujícího kluka nesahá. A to mluvím i ze své zkušenosti. Také jsem před cca 25 lety, když jsem se dotkl činky, nepřemýšlel o tom, co bude za 10 nebo 15 let. A spoustu věcí bych dnes při pohledu zpět udělal jinak. Nicméně většinu z toho, co znám teď, jsem tehdy neznal a až dlouhodobá zkušenost a vzdělávání umožňuje získávat širší obzory a posouvat kulturistiku dál. I v podobě mezigeneračního přesunu.

Kulturistický trénink není sprint, ale běh na dlouhou trať

Abychom se vymotali z výše uvedeného úvodu do něčeho konkrétního, pojďme si tedy naznačit, jak z mého pohledu vypadá optimální vývoj tréninkové zátěže a navazujících podpůrných faktorů během kulturistické kariéry, která může trvat i 15-20 let.

Součástí každé fáze je i značný důraz na výživu a odpovídající suplementaci, která hraje důležitou roli konečné skládačce.

Ačkoli se to zdá jako těžko pochopitelné, již fáze 0 hraje důležitou roli v dosahování výsledků v budoucnosti. Pokud fáze 0 chybí nebo není odpovídající, je třeba ji zohlednit ve fázi 1). Posun od začáteční fáze 1 do pokročilé fáze 2 může trvat i několik měsíců a samotné setrvání ve fázi 2 je optimálně záležitostí několika let, dokud nedojde k dosažení naturálního genetického potenciálu. Přesun do fáze 3 nebo 4 může trvat (a měl by trvat) další řadu let s ohledem na genetiku a samozřejmě se jedná jen o jedince, kdy by tento posun dával smysl s ohledem na zdraví a výkonnostní růst. Přechod do fáze 5) po ukončení soutěžní kariéry by měl být logickým vyústěním u sportovce, kterému ještě zbyla část mozku, která uvažuje rozumně, a i tato fáze bude mít svá specifika a může být aplikována až do doby, kdy dojde k ukončení tréninku nadobro.

"Game changer" PED?

Ať už se kulturista rozhodne pro jakýkoliv postup, plánování tréninku v jakékoliv fázi má své zákonitosti a přechod do další fáze musí být brán v úvahu optimálně již dlouhou dobu dopředu, než k tomuto posunu dojde, aby mohlo dojít k vytvoření předpokladů pro úspěšnou aplikaci pokročilejších postupů.

Každá fáze navazuje na předešlou a může být úspěšná jen do té míry, do jaké míry přechozí příprava tento vývoj zohledňovala. Tj. už před samotným začátkem posilování je výsledek do určité míry ovlivněný předchozí aktivitou a mezi dalšími fázemi se tento význam už jen a jen zvýrazňuje. Právě to podtrhuje význam dlouhodobého přístupu k plánování tréninku, PED jsou jen látky, které posunují výkonnost po dosažení naturálního maxima na další úroveň a zařazení pokročilých PED jako nadstavbu na základní PED  

V příští části se zaměříme na základní předpoklady pro dosažení adaptace organismu na zátěž:

• Výchozí stav systému před danou fází
• Stres potřebný pro adaptivní odpověď
• Potenciální adaptivní odpověď
• Předpoklady a prostředky pro dosažení stavu potřebného pro přesun do další fáze

Další 2 části již budou věnované postupům, které považuji za vhodné pro naturální fáze a nutné pro fáze s využitím PED.

Tento rozsáhlý úvod i přes svou relativní informační „nehustotu“ byl nezbytný pro bližší pochopení myšlenkových pochodů a prezentaci principů, které budou v dalších dílech rozebírány a věřím, že vzbudí váš zájem a bude podnětem k zamyšlení se nad vaším osobním přístupem ke kulturistice. Jde o to, aby investované úsilí a čas odpovídal výsledkům a na našem výkonnostním žebříčku jsme se mohli posouvat stupínek po stupínku k potenciálnímu maximu a neustrnuli někde na středních příčkách jen proto, že nejsou brány v úvahu základní principy adaptivních reakcí lidského těla. Faktem je, že tělo naše snažení o růst svalů vůbec nezajímá a jediné co hraje roli je, jestli míra stresu může být tak vysoká, že se tělo musí opakovaně přizpůsobovat, aby dokázalo naše tréninkové ataky PŘEŽÍT a reagovat na ně růstem.

Další část najdeš (zde)